Whoop·de ·doo

Už ti bylo 18?

Whoop·de·doo

Promiň,
vrať se, až budeš starší.

Adamův měsíc před svatbou

7. září 2020

U nás ve studiu si zpravidla všechno sdělujeme napřímo. A řekla bych, že z nás všech je nejupřímnější, respektive nejpřímější náš Adam. Fotograf, foodbloger, grafický designér, kamarád. Když mám na hlavě čepici, která se mu nelíbí, nepřejde to mlčením, ale prostě to řekne. „Aničko, tvůj kulich se mi nelíbí. Nesluší ti.“ Vždycky mě ta upřímnost dostane neb já se pohybuji spíše na druhém konci této škály, a to je jakási někdy až vyčerpávající diplomacie. A tak i nyní velmi diplomaticky říkám: „Adame tvůj nejčerstvější blog nás všechny ženy ve studiu překvapil. Tím, že se odklonil od ženských témat typu menstruace, ale jde, jak to říct hezky, přímo na věc. Prostě taková rebélie měsíc před svatbou.“ A k tomu dodávám: „Adámku náš, hodně štěstí a něhy v dalším levelu tvého, respektive vašeho života s paní Kateřinou. Blahopřeji!“ Anna

Adamův měsíc před svatbou

Sexmachine

Vždycky se snažím být gentleman. Vždycky. Pouštím ženy do dveří, ze schodů jdu první a prostě celkově se snažím být galantní jelen. Ovšem mám jeden problém. Tu a tam si neodpustím nějakou tu narážku. V dnešním světě, kdy stačí holce pochválit postavu, se stáváte okamžitě psancem, sexuálním predátorem a vesměs veškerá vaše kariéra končí (Bůh ochraňuj Ameriku!). To je přesně to, o čem mluvím. Moje spolupráce se studiem Whoop·de·doo mne poměrně jasně formuje do feministické sufražetky.

Studio má jeden velký problém. Převážně v něm pracují krásné ženy / děvčata / matky. Když to vezmu popořadě, tak je tam Anička, která je prostě okouzlující. Ivaně byste snesli modré z nebe a když musím mluvit o Petře, rozhodně je to jen v superlativech. Toto zrzavo-blonďaté komando je samo o sobě smrtící, a když si k tomu přidáte i externistku Evu, která je nejhezčí matkou (nejen), kterou jsem kdy viděl (a to nejsem na matky), musíte usoudit, že spolupráce pro lehce šovinistického, ovšem tvárného samce, přináší mnohá úskalí.

Uvedu příklad. Jednoho dne se Petra pokoušela umístit velkou krabici plnou kuliček K na polici P v (řekněme si to narovinu) ne příliš dlouhých šatech. Shodou okolností jsem zrovna procházel kolem a prohodil nevinnou poznámku „ještě kousek Petro a uvidím vše“. V tom okamžiku mne polil ledový pot. Čas se zastavil, ptáci přestali vířit prach svými křídly a hvězdy začaly pomalu vyhasínat. Ve stejném okamžiku jsem pochopil, že jsem řekl něco, co jsem neměl a od srdce toho zalitoval. Zalitoval jsem hned ze dvou důvodů. Zaprvé proto, že Petra prohodila za přítomností nejhoršího pohledu něco jako „nečum!“ a zadruhé, že jsem nic neviděl.

Jsem kontaktní člověk a pravděpodobně jsem jediný, kdo když přijde do ateliéru, tak musí všechny olíbat. Nejsem si jist, zda je to oboustranná náklonost, ale ani to nechci zjišťovat. Každopádně člověk se učí, učí se celý život. Učí se například i to, jak se v dnešní době chovat k něžnému pohlaví. Možná to je ten problém. Už to není totiž něžné pohlaví, už je to jen pohlaví (teda pokud není potřeba odnést nějakou těžkou věc, to je najednou samé „proč tu není žádnej chlap…“).

Musím se přiznat, že budu empatičtější, citlivější, ale když uvidím, že to nějaký holce sluší, tak jí to řeknu. Řeknu jí, že má v těch kalhotách hezkej zadek, řeknu jí, že zhubla, pochválím jí vlasy. Jen ty sexuální narážky musím servírovat tak nějak více zaobaleně.  Když ono jim to prostě vždycky strašně sluší. D*vky!

Měl jsi asi na mysli dívky, že Adame?