Tramvaj do stanice touha…

23. ledna 2020

Aničku znám asi patnáct let (což je věk, kterého se dožívají například holubi hřívnáči) a tak, když mne pozvala do studia s tím, že by pro mne měla možný nápad na spolupráci, neváhal jsem ani minutu a naskočil jako hbitý študák na tramvaj a celou cestu přemýšlel, jak budu psát zajímavé články o „šalinách“.

Tramvaj do stanice touha…

Dokonce jsem si googloval různé speciální pojmy a těšil se, až je zapojím do pseudointelektuálních vět. Když jsem konečně dorazil do studia Whoop·de·doo a přivítal se s Aničkou a kompletně s celým femini osazenstvem, napětím jsem ani nedýchal. Byl jsem téměř jediný její spolužák, který do té doby přímo na tramvaji T3 Coupé nedělal a tak jsem se spolupráce nemohl dočkat. Anička ovšem přede mne postavila na stůl jakousi silikonovou věc připomínající nerealisticky vymodelované ňadro a nebo čepičku, kterou nosila hlavní postava z večerníčku O Dubínkovi. Když mi bylo oznámeno, že se jedná o menstruační kalíšek a dopodrobna mi byla sdělena jeho funkce (osmi hodinová prezentace v powerpointu), oněměl jsem. Práce na tramvaji mi ujížděla stejně tak jako Tramvaj do stanice touha. Troleje jiskřivě mizely v nedohlednu. Ovšem otevřel se pro mne nový obzor. Psát o ženském světě z pohledu neznalého muže. Psát o tom, co se ve studiu děje, ale i o tom, co by se dít mohlo. Jelikož mám rád výzvy a čokoládu (která s tím naprosto nesouvisí) rozhodl jsem se, to s nadšením přijmout. Snaha (hlouběji) nahlédnout do světa menstruačních kalíšků, vibrátorů, Venušiných kuliček a tramvají je totiž tak lákavá, že bych musel být blázen, kdybych něco takového odmítl…