Whoop·de ·doo

Už ti bylo 18?

Whoop·de·doo

Promiň,
vrať se, až budeš starší.

Rajka královská aneb O tom, jak těžké je mluvit s holkami

13. prosince 2020

Nedávno jsme na jedné z našich schůzek poprosili Adama, zda by se s námi nepodělil o příběh velmi osobního rozměru. Jako ženy máme poměrně jasnou představu o tom, jak probíhá postupné seznamování a sžívání se s opačným pohlavím. Zajímalo nás ale, jak to funguje naopak. Jakými strastmi musí moderní dospívající chlapec projít, pokud chce oslovit či rovnou okouzlit svou vyvolenou?

Rajka královská aneb O tom, jak těžké je mluvit s holkami

Na prvním stupni základní školy mezi chlapci všeobecně platilo, že holky smrdí. Že vám při nevinné puse na tvář předají breberky a každej, ale opravdu každej, kdo si s nimi v něčem zadal je srab a celá parta ostatních kluků si s ním do smrti smrťoucí nepotřese ani rukou. Takhle to tedy alespoň bývalo, když jsem byl malý. Nevím jak je to teď, ale pochybuji, že by se něco razantně změnilo. Rozdíl pohlaví je totiž razantní. Jak by řekl klasik – kluci mají penis, holky zase vagínu.

Když jste byli v první, druhý, ale jo, klidně i ve třetí třídě, nedělalo vám problém se bavit s kýmkoliv, protože jste brali jedince takového, jaký je. Bylo vám jedno, jestli to byl kluk nebo holka, nejdůležitější bylo, zda jste spolu dobře bavíte a jestli měl dotyčný ten nejlepší penál ze třídy. Za mě s želvami Ninja, dnes bude nejspíš vítězit Frozen. Postupem času – láme se to tak v páté třídě – vám přeskočil hlas, sestoupilo varle a o holkách se najednou přemýšlelo jinak. Jenomže jste moc nevěděli, co s tím.

Oslovit ji se rovnalo společenské sebevraždě. Dát jí před celou třídou valentýnku, to jste si rovnou mohli na hlavu nasadit posměšnou čepici s velkým nápisem BUZNA a tancovat kankán. Přesně tak, v realitě mých mužných spolužáků ze základní školy (rád bych upozornil, že se z pár z nich stali fotbalisté) byla logika jasná – kdo se baví s holkama, je buzna. Slovo logika dostalo pořádnou ránu na solar.

Pro mne to ale nikdy nebylo nějak složité. Měl jsem vždycky víc kamarádek než kamarádů. Bylo to asi tím, že jsem si s nimi víc rozuměl. Nezajímala mne auta a už vůbec ne fotbal (to se u mne projevilo až později). Bavil jsem se s děvčaty a neviděl v tom žádný problém. Jenomže je rozdíl mezi kamarádkami a femme fatale, které když kolem vás prošly, dostavil se jev pohybu plavých vlasů ve zpomaleném záběru nezávislého francouzského filmu z nové vlny. To pak vám došla slova i základní dovednosti jako je dýchání či chůze. Jindy neuvěřitelně vtipný, okouzlující a bystrý jedinec se rázem změnil v polomentálního šimpanze Bobo.

Rodiče mi vždycky vštěpovali, že se k dívkám musím chovat hezky, být galantní a ohleduplný. To vesměs dodržuji doteď, ale na základní škole jsem to dotáhl k dokonalosti. Ochraňoval jsem je, otevíral jim dveře, a dokonce si k devadesátikilové Maručce z Kyjí přisedl do lavice, když si zrovna utírala slzy do dvoupatrového chleba s řízkem kvůli tomu, že s ní nikdo nechce sedět. Prostě byste mne milovali(y). V tomhle ohledu to bylo všechno fajn, to byly totiž dívky-jedinci. Největší nebezpečí nastalo v okamžiku, kdy se z dívek stávaly tlupy, nebo chcete-li party. Nebylo možné oslovit jen jednu, místo toho jste museli udělat dojem na celou skupinu, což bylo nemožné a většinou (pokud jste nebyl největší hezounek ze třídy) to končilo chichotáním (banda) a zbabělým úprkem s naprosto zrudlými tvářemi na záchod (já).

Je načase si položit tu nejzásadnější otázku – proč tomu tak je? Proč je pro kluky v pubertě tak těžké oslovit holku? Proč se musí pořád chlapci naparovat a dělat za každou cenu na někoho dojem? Máme to zakódováno někde v genech jako například sameček rajky nádherné, který nejdříve zpívá a pak se natřásá před samičkou za přítomnosti kývavých tanečních pohybů? Určitě to souvisí s tím, jak je člověk sebejistý. Jenomže, rašící knír, mutující hlas, divně dlouhý ruce a emo patka přes oči na sebejistotě moc nepřidávají. Já se naučil být sebejistý až časem a začal jsem hrát na upřímnou notu. To se mi vyplatilo. Vtip a upřímnost dokonale zakryly vysoké čelo, otylost a časté mluvení o Star Wars.

Byly totiž jen dvě možnosti odpovědí: možnost A – Ano, chci tě, nebo možnost B – promiň, musím letět domů, mojí matce se konečně vrátily včely. Variantu B jsem fakt nesnášel. Dlouho jsem byl sám a jako neznalý a křehký chlapec jsem dost trpěl. Čekal jsem na tu pravou, která stále nepřicházela. Bylo to také tím, že jsem nikdy nepoznal, jestli se někomu líbím a to bylo dost frustrující. Teď jsem ženatý, šťastně a s ženou (ha ha srabi!), ale všichni moc dobře víme čemu za to vděčím – zpěvu a natřásání za přítomnosti kývavých tanečních pohybů.