Whoop·de ·doo

Už ti bylo 18?

Whoop·de·doo

Promiň,
vrať se, až budeš starší.

Nejdelší den

5. června 2020

Jo... menstruační kalíšky jsou na světě (i když jen zatím jako prototypy) a momentálně se nachází u různých testerek po celé Praze. Ptáte se mne jak to vím? Odpověď je nasnadě – byl jsem u toho!

Nejdelší den

Anička mi jednoho dne zavolala, že by bylo super nafotit a trošku i natočit kalíšky, jak se předávají právě zmíněným testerkám (testerka je příšerný slovo). Nebyl jsem proti, protože jsem věděl že půjde o samé suprháj celebrity a to je něco na co já slyším – menstruační kalíšky a celebrity. Nasedl jsem tedy do své Octavie a vydal se vstříc novým zážitkům. Při vyzvednutí Aničky ve studiu, mne ověsila asi 150 taškami různých velikostí a řekla mi, že jedem.

Časový harmonogram byl docela nabitý: 4 návštěvy a jeden rozhovor do televize. Ze začátku to probíhalo docela v pohodě. První zastávka Karlovo náměstí u gynekoložky Vrzáčkové, při kterém jsem celou dobu čekal v autě – check, druhá zastávka Holešovice a magická Miss Cool Cat – check. Pak ale začalo jít do tuhého. Muselo se skloubit natáčení ve vozovně Střešovice (protože T3 Coupé), k tomu hodit Evu, která s námi celou cestu absolvovala domů, (protože kojení) a k tomu všemu stihnout doručit kalichy Nesvačilové domů.

Díky mým neuvěřitelně silným organizačním schopnostem a Aniččině výřečnosti (dobře moje zásluha byla minimální) jsme odjeli z natáčení a vydali se směrem do Nuslí kojit. Cesta to byla klidná, až bych skoro řekl idylická, do té doby než se dámské osazenstvo začalo bavit o své první menstruaci. Byl to krásný dialog plný dopodrobna popisovaných detailů, který trval asi půl hodiny. Půl hodiny také trvalo moje přemýšlení o tom, kdy je nejvhodnější strhnout volant a skočit s autem do Vltavy.

Matku jsme doručili k dítěti, s Aničkou poobědvali, matka Eva opět nastoupila do auta a jelo se na stanoviště 4 – Nesvačilová. Ta nás uvítala v útulném bytě a hned po pár vteřinách se s Aničkou začali bavit o vhodnosti a barvě skříně, kterou si chtěla pořídit. Stačilo se ovšem podívat na strop, kde byla nějaká zenová feng-šuej nálepka, a já usoudil, že Petra radu designérky nepotřebuje.

Nafotilo se předání, proběhla nějaká storýčka, videa a jelo se na poslední adresu – Tonya. Byl to ten druh jízdy, ze kterého se Eva odpojí, protože prostě už musí být doma a Anička začne na začátku cesty telefonovat a nepřestane ani dlouho po tom, co zaparkujete auto. Což o to, miluju když Anička telefonuje o tom žádná, ale jakožto řidič potřebuju vědět alespoň v náznaku, kam vlastně jedu. Všechno dobře dopadlo a poslední kalichy jsme předali i Tonye, která je přivítala s otevřenou náručí a s takovou energií, že jsem se musel pod rouškou smát. To ovšem nikdo neviděl, takže jsem působil jak nějaký pablb, který na ni mžourá očima.

Cesta po krásných pěti hodinách skončila ale ta moje cesta, ta pravá, za poznáním ženské mysli je pořád ještě na začátku. To se prostě nedá.