Whoop·de ·doo

Už ti bylo 18?

Whoop·de·doo

Promiň,
vrať se, až budeš starší.

Jak jsem vyměnila počítač za šicí stroj aneb Noste roušky, má to cenu!

23. března 2020

Z toho „trochu“ šití je nakonec pět nonstop šicích dnů. A musím přiznat, že ze začátku jsem byla vyděšená, co jsem si to vymyslela. Napůjčovala jsem šicí stroje a pak se ukázalo, že jedinej člověk ze studia, kdo nějak šije, jsem já (a to jsem šila naposledy tak před 10 lety) a trošku Renata (ale ta už válí). Ale všichni jsme v sobě měli nadšení, a tak jsme se do šití roušek vrhli po hlavě. Já se snažila postupně rozchodit zapůjčené stroje a ochočovat si je. Rozdělili jsem si práci a ukázalo se, že jsme schopní vytvořit takovou mini manufakturku, která, když bychom pracovali takhle ještě další týden, vyprodukuje už solidní počet kusů. Jak říkal můj prastrejda, který byl krejčí: „Dobrý šítí je z půlky o žehlení“. Takže vlastně není nutné mít tým švadlen. Holky jsou šikovný a práce se žehličkou si během víkendu zakusili dokonce i kluci, někteří se dokonce odvážili sednout i za stroj. Samo pod mým krutopřísným dohledem.

Jak jsem vyměnila počítač za šicí stroj aneb Noste roušky, má to cenu!

Nakonec jsme dali dohromady i s těmi, které jsme sesbírali, něco přes 450 kusů roušek. Ty postupně putovaly do různých ústavů. A tak jsem vyměnila comp za šicí stroj. A jsem za tu změnu ráda. Protože jsem se po strašně dlouhý době mohla v kuse koncentrovat na jednu činnost. Žádný emaily, žádný schůzky, žádná velká ani malá zatěžující rozhodnutí. Tedy kromě toho, jakou nit zvolit k té dané látce.

Prostě jen čistá práce. Čistá práce, která má smysl. Vlastně jsem celou dobu pociťovala vnitřní radost. A pak když roušky doputovaly, kam měly, byla to už jenom třešnička na pocitovým dortu. No byla jsem naměkko.

Když několik hodin denně koukáte do vznikajících stehů, napadne vás spousta věcí. Třeba to, že zažíváme svým způsobem vzácné období. Vím, že to zní podivně, ale nemůžu si pomoct. Šijeme roušky a dostáváme tak pozitivní zpětnou vazbu, že mám až husí kůži. To není běžný. Priority se otočily o 180 stupňů. I celkové chování. Fronty jsou sice delší, ale vlastně jen díky tomu, že se na sebe lidi nelepí, nestrkají do sebe a ani se nepředbíhají. Jsme k sobě laskavější.

Napadlo mě, že je ten vir naprosto přesně naprogramován na naší rozmazlenou konzumní společnost. Žijeme v přepychu. Máme v podstatě, na co si vzpomeneme. Cestujeme, kam se nám zachce a kdy se nám zachce. Nestrádáme. Ale tak nějak stále trochu remcáme. A najednou bác. Všichni sedíme doma na p*deli a je jedno, kolik máme na kontě. Jsme v tom všichni stejně.

Taky se musíme najednou učit zacházet s časem, vyplňovat si jej sami bez berliček nebo se smířit s pocitem, že nudit se není špatně. A pak je tu ještě varianta rodičů s dětma, kdy je nutné udělat jim pravidelný režim, který simuluje školu a k tomu zvládat home office. Tak si tak přemýšlím, šiju a funím u toho do roušky. A najednou se mi vybaví sweatshopy, asijský továrny plný lidí, co denně šijou miliony hadrů pro západní svět za nuznou mzdu. My teď tady šijeme jak o život a k tomu recyklujeme, co se dá. Tohle by nás před měsícem ani nenapadlo…

Pak přichází další zajímavý okamžik, kdy mám rozhodnout o tom, kam půjdou naše roušky – vlastně taková Sofiina volba. Na výběr mám urgentní příjem v Motole nebo Alzheimer centrum. Posílám do Motola všechno, co máme, a v duchu slibuji, že přes víkend našijeme pro dům seniorů. Mají si to vyzvednout naštěstí až v pondělí. Podařilo se a ještě jsme vyprodukovali navíc 100 kusů pro Thomayerovu nemocnici. A zase se někdo další ozývá, že by potřeboval.

I přesto, že přistály snad už všechny Antonovy a Ruslany s několika tunama materiálu, zdá se, že ještě nějakou dobu bude po látkových rouškách poptávka. Po večerech brouzdám po netu, vybírám si šicí stroj a místo dovolený v Jugoslávii plánuju, co ušiju…

Začalo mě to bavit. A už ty roušky vypadaj i k světu. Takže si mezi tím kvantem „bežných“ sem tam ušiju nějakou tu „vymazelnou“. Naše Whoop·de·doo týmové pro nás, pro naše Whoop·de·doo friends a pro další kamarády, nebo pro jejich babičky. No trochu si na tom ulítávám. A tak vznikla i tahle Společně to dáme.

Tak prosím noste roušky, má to cenu!

Fotil Adam Dvořák aka @tasteofred